Když někde žijeme dlouhou dobu, prý tam necháme kus své duše. Nožná malý, malinkatý kousek o kterém víme, že nám chybět nikdy nebude. Ale když pořád někde něco budeme nechávat, co nám nakonec zbude z naší duše? Tedy pokud ještě nějakou máme.
Seděl jsem u vody a tupě zíral na našedlý stín jarního lesa. Mocná to voda, kolik životů změnila, kolik života je v ní, a kolik života již vzala lidem. Ať již sama a nebo nevědomky. Sedím koukám a v hlavě je takové prázdno, které by dokázalo přehlušit i politickou technoparty. Sedím a nevím co mam dělat. Slepě se vrhnout do vody? Začít utíkat? Skákat po jedné noze nebo jen tak jít a koukat se na oblohu? Krutej den skoro končí a protlačené pozadí lidskosti se odebírá k domovu, tedy odebírá, spíš jen popochází pro kapu alkoholu, která mne snad vyléčí… ale proč bych měl léčit nevyléčitelné?
Tři loky z lahve, dva tahy z cigarety a rytmus této sonáty byl na světě tři loky, dva prásky a jeden tep. Po patnácti minutách sonáty se tělo položilo na chladnou lavičku a já jsem bez cíle bloumal po obloze. Spatřil jsem nespatřené, cítil jsem necit a viděl jsem zázrak, který mi byl utajen jako cit za bránou nebes. Oči se plnily slanou tůní, která přetékala na zem, kde se tetelila první jarní tráva a můj sen se měnil ve skutečnost. Kdy jiný by chtěl prožít sklíčenost s hvězdnou scenérií rozpitou do slz? Pomalu jsem se naklonil, abych vylil vše co mne naplnilo a stoupnul jsem si na lavičku, která najednou cestovala. Pro vlastní krutost jsem začal otravovat strom, aby se mnou začal tančit. Skoro po půl hodiny lekcí jsem se rozloučil s pocitem ztracenosti a hrdosti, jelikož ta lípa skutečně tančila valčík.
Na Petrově odbili pravé poledne. Pokušení, kterého je plné Brno, se nějak nedostavovalo a na foťáku se zachycovaly věci běžných životů. Plačící slečna s knihou v ruce. Zklamaný člověk s cigaretou, holubi v lidských polohách a vytrvalost milenců. Jedině pokušení ani jedno. Snad proto, že pokušení jsem sám pro sebe a to nejde znázornit nikým jiným. Na nových hradbách je krásně. Vidíme to co nechceme, a to obraz vlastního já. Není to zrcadlo ve slova smyslu, jsou to myšlenky, které nás tam nutí chodit. Jsme vysoko a máme pocit že jsme nad vším. Ve skutečnosti se ale propadám hlouběji a hlouběji…. hlavně ne až na dno…
S pocitem viny jsem se vkradl do duše, s pocitem viny zanechávám kus duše někde, kde mi jistě jednou zase bude dobře, s pocitem touhy odcházím, a s pocitem zapomnění mizím v dáli. Na nic nečekám, o ničem nesním, na nic nekoukám, na nic nehledím, nikoho nevzývám, nikoho neprosím, nikomu neodpouštím, nikoho nelituji, nikdy již nedoufám, nikdy již neucítím to teplo co hřálo i za mrazu, nikdy nezaslechnu zvuky krásy, nikdy již neposlechnu tu věc, která si myslí, že hýbe jen tepem, na místo života. Nikdy již nespočnu na onich hradbách, které člověka pohlcují…nikdy a přesto vždy.
