Chceme-li porozumět tmě, tak musíme nejprve zhasnout. Chceme-li zářit, musíme mít kolem sebe tmu. Bez světla by tma neexistovala, stejně jako světlo nikdy nemůže existovat bez tmy. A ty nejkrásnější zázraky se dějí na okraji těchto dvou jevů. Říkáme jim rozednívání a stmívání. Tehdy je síla tmy sílou světla a síla světla je sílou tmy. Tak nějak rovnocenné poznání, které je nám dopřáváno dvakrát denně. Stejně jsme oněměni v tom momentu, kdy jedno vyhrává nad druhým a nebo pokorně jedno přenechává vládu druhému. A v tomto období se mi zdají sny. Sny tak důležité jako je realita sama. Jelikož po probuzení nedokáži rozlišit realitu od snu a míru provázanosti těchto světů.
Strmě jsem stoupal po asfaltové cestě vzhůru do buchlovického kopce, motor vydával spokojený zvuk květinového oře a já pociťoval jistotu končící tmy a nedočkavost brzkého východu slunce. Zíral jsem přes čelní sklo dopředu a na obzoru začínali zpívat ptáci. Byli to skřivani. Ti co pohladí na srdci a na chvilku se dokáží zastavit ve vzduchu. Byli to poslové ze sna. Poslové, kteří ti navždy připomenou pocit milování, pocit vážnosti noci a pocit přicházejícího očekávání z probuzení. Na obzoru většinou nechávám jeden kraj lesní říše a začínám klesat do údolí Bílých Karpat. Vůně se ve vzduchu změní na parfém krajiny lidské zahrady a oblohu začínají malovat paprsky slunce od východu. A tam pod koly toho oře halil se svět do pozůstatku nočního hávu. Halil se mlhou a ospalostí jitra. Halil se tajemnem a cosi hrdě ukrýval. Ať už ten květinář, co řídil oře, či ten kraj, který čekal na svého očekávaného květináře. Ať už obloha malovaná jitrem, vůně podobná parfému nebo to tajemství co bylo zakryto přísahou rytířů noci. Zastavil jsem oře a zíral jsem na zázrak stvoření. Zapálil jsem si cigaretu a do mlhy jsem vdechoval vlastní sny a přání. Touhy motýlích křídel a zvuky emocí skrytou v květech. Byl jsem svědkem každodenního zrodu zázraku Bílých Karpat. Byl jsem svědkem zrození okamžiku, kdy mlha otevírá náruč a vede tě tam, kde tě již čekají. Tam, kde je srdce srdcem a lidskost v lidech, tam, kde skřivani létají na obloze mezi nocí a jitrem, tam, kde jsi byl květinářem, tam, kde jsi našel lásku ve všem co bylo kolem, tam, kde sny nezačínají a ani nekončí. Tam kde sny jsou pořád skutečností ze které není potřeba se probouzet.
Kdy končí sen? Kdy Končí den? Kdy tma skryje zvuky dne? Kdy peřej dopadne do bystřiny? Kdy bystřina zklidní svůj tok? Zavírej oči a tiše usínej. ..skřivani už čekají na obzoru...a za obzorem..čekají na květináře.
