NIKDY A PŘESTO VŽDY

Když někde žijeme dlouhou dobu, prý tam necháme kus své duše. Nožná malý, malinkatý kousek o kterém víme, že nám chybět nikdy nebude. Ale když pořád někde něco budeme nechávat, co nám nakonec zbude z naší duše? Tedy pokud ještě nějakou máme.

 

Seděl jsem u vody a tupě zíral na našedlý stín jarního lesa. Mocná to voda, kolik životů změnila, kolik života je v ní, a kolik života již vzala lidem. Ať již sama a nebo nevědomky. Sedím koukám a v hlavě je takové prázdno, které by dokázalo přehlušit i politickou technoparty. Sedím a nevím co mam dělat. Slepě se vrhnout do vody? Začít utíkat? Skákat po jedné noze nebo jen tak jít a koukat se na oblohu? Krutej den skoro končí a protlačené pozadí lidskosti se odebírá k domovu, tedy odebírá, spíš jen popochází pro kapu alkoholu, která mne snad vyléčí… ale proč bych měl léčit nevyléčitelné?

 

Tři loky z lahve, dva tahy z cigarety a rytmus této sonáty byl na světě tři loky, dva prásky a jeden tep. Po patnácti minutách sonáty se tělo položilo na chladnou lavičku a já jsem bez cíle bloumal po obloze. Spatřil jsem nespatřené, cítil jsem necit a viděl jsem zázrak, který mi byl utajen jako cit za bránou nebes. Oči se plnily slanou tůní, která přetékala na zem, kde se tetelila první jarní tráva a můj sen se měnil ve skutečnost. Kdy jiný by chtěl prožít sklíčenost s hvězdnou scenérií rozpitou do slz?  Pomalu jsem se naklonil, abych vylil vše co mne naplnilo a stoupnul jsem si na lavičku, která najednou cestovala. Pro vlastní krutost jsem začal otravovat strom, aby se mnou začal tančit. Skoro po půl hodiny lekcí jsem se rozloučil s pocitem ztracenosti a hrdosti, jelikož ta lípa skutečně tančila valčík.

 

Na Petrově odbili pravé poledne. Pokušení, kterého je plné Brno, se nějak nedostavovalo a na foťáku se zachycovaly věci běžných životů. Plačící slečna s knihou v ruce. Zklamaný člověk s cigaretou, holubi v lidských polohách a vytrvalost milenců. Jedině pokušení ani jedno. Snad proto, že pokušení jsem sám pro sebe a to nejde znázornit nikým jiným. Na nových hradbách je krásně. Vidíme to co nechceme, a to obraz vlastního já. Není to zrcadlo ve slova smyslu, jsou to myšlenky, které nás tam nutí chodit. Jsme vysoko a máme pocit že jsme nad vším. Ve skutečnosti se ale propadám hlouběji a hlouběji…. hlavně ne až na dno…

S pocitem viny jsem se vkradl do duše, s pocitem viny zanechávám kus duše někde, kde mi jistě jednou zase bude dobře, s pocitem touhy odcházím, a s pocitem zapomnění mizím v dáli. Na nic nečekám, o ničem nesním, na nic nekoukám, na nic nehledím, nikoho nevzývám, nikoho neprosím, nikomu neodpouštím, nikoho nelituji, nikdy již nedoufám, nikdy již neucítím to teplo co hřálo i za mrazu, nikdy nezaslechnu zvuky krásy, nikdy již neposlechnu tu věc, která si myslí, že hýbe jen tepem, na místo života. Nikdy již nespočnu na onich hradbách, které člověka pohlcují…nikdy a přesto vždy.

PŮLNOČNÍ BLÁBOLY

Konečně se mi dostaly do rukou hodinky a jsem opět sám nad ránem. Mocné ručky ukazují skoro ranní hodiny a já mám před sebou nalitou poslední sklenku muškátu. Ach, kde jsou ty časy kdy se otevírá první láhev a buňky se chvějí rozkoší při prvním doušku bohémského nápoje. Lidé si neumí takovéto chvíle ani zapamatovat, natož je prožít s náležitou patřičností. Někteří se těší na stav opilosti a možné konverzační nerovnosti a někteří se těší na stádium zapomnění. Ale málokdy potkáme člověka s tužbou pouze po prvním loku nápoje. Kdy naposledy jste spatřili hlaholivý výraz bytosti když se poprvé napila? Možná jsme jen nevšímaví a možná jsou lidé více jako já. Vnitřně prožívají něco, co nikomu nikdy nesdělí. Malý okamžik totálního soukromí.

 

Onehdá jsem si myslel že jsou důležitá slova, pak jsem dostal nápad nemluvit a pouze si myslet a domýšlet si, ale i to mi připadalo zbytečné. Došel jsem do stavu kdy nemluvím, mlčím a nemyslím si nic. Sedím a bezradně koukám, tedy spíš civim jako čerstvě vylíhlé kuře.

Nic nedělat, o nikoho se nestarat a hlavně se stát egoistickým egocentrikem. Tak takto nějak nám valí svou obludnost do hlav dnešní společnost. Nečíst, nesledovat, nevědět a nevnímat!!! Samá dogmata moderního člověka. S dovolením raději opouštím tento svět. Nepodvolím se, nedám se všanc a nikdy nebudu jako ostatní

 

Nemilovat, nenávidět, nežít, nechtít a jenom si spokojeně namlouvat, že současné době také můžeme říkat život

 

VIVA LA RFEVOLUCIONE

Prázdné místo

  

Nikdy nic neuhodneme dopředu, vše jsou vysvětlitelné náhody. Nikdy nic nevíme když se to nenaučíme a nikdy nic necítíme pokud to nezažijeme. Nikdy nikdy protože navěky je nikdy.

 

Stál jsem tam promrzlý na kost a kolem mne se začínala pomalu tvořit souvislá pokrývka drobných pomrznutých krystalků vody. Byl jsem bláhový, když jsem si ve svojí tupé hlavě představoval dnešní večer u vína a sýru. A teď tu čekám zahanben vlastními myšlenkami. Chci vidět zázraky, hádám se s Bohem, prosím ďábla a žádám matku přírodu. Jak mám potom věřit na zázraky, které se nikdy nedějí?. Stačilo si popostoupit a nechat se srazit šalinou, ale na to jsem měl v krvi moc své vlastní hrdosti. No hrdosti podpořené sklenkou vína. Mohl jsem udělat cokoliv, ale já čekal na něco, co se nikdy nestane. Na zázrak panenky Marie, na znovustvoření světa a na lásku nad kterou jsem již dávno uzavřel most.

 

Nepřísluší mi jako člověku v dnešní době oplývat vlastnostmi bohů. Leda bych byl polobůh. Ale to také nejsem. Jsem jenom zmrzlá troska co zase jednou naletěla vlastním představám a vlastní důvěřivosti. Zapaluji si jednu cigaretu a všem elementům slibuji, že pokud se stane zázrak, tak přestanu jednou pro vždy. A pořád nic, šaliny jezdí tam a sem a v zeleném domě, stejně jako na ulici se za poslední hodinu nic nezměnilo, pouze na tváři mi taje sníh…. A zapalovač rozžehl další cigaretu.

 

Miluju svoji naivitu se kterou se pouštím do neznámých propastí, miluji krutost něhy a nenávidím sladkost lásky, která slepí ruce jako cukr ve vodě. Jak bych mohl když nemohu, jak bych chtěl když nechci a jak bych věděl když nevidím? Asi jako příběh nevidomého chlapce, který popisuje barvy. Jsem sám sebou a možná i něco víc. Prázdná sklenka na pokraji svého naplnění. Jsem lahví ve které je pořád místa dost na doplnění. Byl bych i něco víc, ale to se zase jednou neurodilo. Jen tak chodit a bloumat byl můj mladický sen ze kterého záhy brzy sešlo a já se začal plazit, někdy po kolenou a někdy po břiše, ale nikdy ne sám, vždy mne doprovázel stín té druhé osobnosti, které se říká vlastní svědomí. Ale co se s nim stane když mu dáme jméno? Bude to naše noční můra nebo jen ten někdo o kterém se vyprávějí historky v hospodě?

 

Stál jsem pořád na tom samém místě a místo prstů se mi začínaly tvořit skvostné krápníky touhy po vysněné nerealitě. Víno které brzdilo realitu též vyprchalo a nohy se daly do pohybu. V krabičce se tetelila poslední osamocená cigareta a já zanechával  v minulosti místo, které bylo jako jediné v okolí bez sněhu. Musel jsem se zastavit a zbavit se snu. Na zemi leželo něco co před chvíli bylo plné života. Něco co tlouklo a bylo schopno odpuštění. Nevydržel jsem skličující pohled na trosku která žádala mocnosti vyššího uznání. Nevydržel jsem čekat další nesmyslnou hodinu a odkráčel jsem do své kotliny zneuctěných snů. Zhrzen a neponaučen. Člověk bez lidství, flegmatik a nesporný naivista. Toť jméno mé můj osude. Nechtěl jsem nic, jen pochodovat v rytmu stesku a chvění. Možná vážně byla zima ale mne zebaly jiné pocity. Rozčarování, lítost a prolhaná svoboda. Mlčel bych do skonání světa, kdyby to bylo k něčemu. Snad i proto mi na tváři povolil led, aby ho mohl vystřídat nový.

 

Pískot zněl z povzdálí a nápis BRNO HL.N mizel vdáli stejně jako něco tlukoucího co rozjezdily šaliny…

 

Věnováno Muscat Ottonel kabinetní 2008