SEN NA OBZORU

Chceme-li porozumět tmě, tak musíme nejprve zhasnout. Chceme-li zářit, musíme mít kolem sebe tmu. Bez světla by tma neexistovala, stejně jako světlo nikdy nemůže existovat bez tmy. A ty nejkrásnější zázraky se dějí na okraji těchto dvou jevů. Říkáme jim rozednívání a stmívání. Tehdy je síla tmy sílou světla a síla světla je sílou tmy. Tak nějak rovnocenné poznání, které je nám dopřáváno dvakrát denně. Stejně jsme oněměni v tom momentu, kdy jedno vyhrává nad druhým a nebo pokorně jedno přenechává vládu druhému. A v tomto období se mi zdají sny. Sny tak důležité jako je realita sama. Jelikož po probuzení nedokáži rozlišit realitu od snu a míru provázanosti těchto světů.

Strmě jsem stoupal po asfaltové cestě vzhůru do buchlovického kopce, motor vydával spokojený zvuk květinového oře a já pociťoval jistotu končící tmy a nedočkavost brzkého východu slunce. Zíral jsem přes čelní sklo dopředu a na obzoru začínali zpívat ptáci. Byli to skřivani. Ti co pohladí na srdci a na chvilku se dokáží zastavit ve vzduchu. Byli to poslové ze sna. Poslové, kteří ti navždy připomenou pocit milování, pocit vážnosti noci a pocit přicházejícího očekávání z probuzení. Na obzoru většinou nechávám jeden kraj lesní říše a začínám klesat do údolí Bílých Karpat. Vůně se ve vzduchu změní na parfém krajiny lidské zahrady a oblohu začínají malovat paprsky slunce od východu. A tam pod koly toho oře halil se svět do pozůstatku nočního hávu. Halil se mlhou a ospalostí jitra. Halil se tajemnem a cosi hrdě ukrýval. Ať už ten květinář, co řídil oře, či ten kraj, který čekal na svého očekávaného květináře. Ať už obloha malovaná jitrem, vůně podobná parfému nebo to tajemství co bylo zakryto přísahou rytířů noci. Zastavil jsem oře a zíral jsem na zázrak stvoření. Zapálil jsem si cigaretu a do mlhy jsem vdechoval vlastní sny a přání. Touhy motýlích křídel a zvuky emocí skrytou v květech. Byl jsem svědkem každodenního zrodu zázraku Bílých Karpat. Byl jsem svědkem zrození okamžiku, kdy mlha otevírá náruč a vede tě tam, kde tě již čekají. Tam, kde je srdce srdcem a lidskost v lidech, tam, kde skřivani létají na obloze mezi nocí a jitrem, tam, kde jsi byl květinářem, tam, kde jsi našel lásku ve všem co bylo kolem, tam, kde sny nezačínají a ani nekončí. Tam kde sny jsou pořád skutečností ze které není potřeba se probouzet.

Kdy končí sen? Kdy Končí den? Kdy tma skryje zvuky dne? Kdy peřej dopadne do bystřiny? Kdy bystřina zklidní svůj tok? Zavírej oči a tiše usínej. ..skřivani už čekají na obzoru...a za obzorem..čekají na květináře.

Z Mechu a kapradí

Doba ve které žijeme ji čím dál více uspěchanější. Předháníme sami sebe ve výsledcích dnešní společnosti. Neustálý ekonomický růst nás za žádnou cenu nemůže předběhnout. Musíme kráčet neustále směrem nahoru. Jít s dobou, určovat tep společnosti, pozitivně vystupovat před ostatními...to jsou slova co mi pořád znějí na okraji mého podvědomí. Co když jedou vaše tělo jednoduše odmítne dodržovat zásady moderní doby a začne protestovat? Budeme pociťovat únavu, beznaděj a bezmoc nad sebou samotným?

Vraťme se v myšlenkách na místo, kde jsme byli skutečně šťastni. Myslím ale opravdu šťastni. Na místo, ve kterém jsme ještě neměli ponětí o ekonomických křivkách, o hospodářském výsledku a o zodpovědnosti, kterou jsme si na sebe časem sami vzali. Ano je to naše dětství, To období plné smíchu a dětské radosti. Období bez starostí. Období, ve kterém jsme byli sami sebou.

Úplně stejné pocity mívám při návštěvě lesa. Zde zapomenu na tlak, který nás žene dopředu, zde se stávám opět sám sebou. Plnohodnotným člověkem plným emocí a pocitů. Mám chuť splynout s okolní přírodou a stát se její součástí. Téměř knižní poetická představa. Skutečnost je taková, že vždy musím les opustit a vrátit se s nově získanou přírodní energií zpět do městského prostředí uskutečnit svou honbu za diamanty tak říkajícího lidského štěstí.

Hledal jsem možnosti jak se nevzdat přírody v urbáním prostředí, možnosti jak efektivně relaxovat v mechu a kapradí a to na blízku potřebám dnešní společnosti.

Mechové obrazy. To je ono! Usadíte se pohodlně na sedačku a na zeď si pověsíte skutečný kus divoké přírody, která má stejný impuls jako les samotný. Zahledíte se do struktury zeleného mechu, pohladíte vlastní duši zelenou barvou drobných lístků mechů. Na chvilku se skutečně v myšlenkách přenesete do dětství, kdy jste běhali po lese a měli na ústech ten blažený nicneříkající úsměv štěstí.

A přesně takové pocity ve vás bude mechový obraz vyvolávat pokaždé, když budete potřebovat na chvilku uniknout před tlakem dnešní doby. Možná naleznete přírodní kouzlo ukryté v hlubinách lesních společenstev. Možná zklidníte mysl, možná se posílíte na další úkoly, které zvládnete levou zadní. Možná naleznete i sami sebe díky síle skryté v mechu a kapradí.

Dnes Tě miluji, ale co zítra?

Kolikrát v životě si myslíme, že cesta již nikam nevede? Kolikrát se sami sebe ptáme zda máme odvahu jít dál? Kolikrát jsme se chtěli sprovodit z tohoto světa a ukončit svou existenci v podobě lidského těla? Pokud jsme jen energií seskupenou dohromady a uvězněnou v lidském těle, které obýváme, tak snad i ty pocity co máme mi lidé, musí mít i jiné věci, možná že na jiném principu ale se stejnou vahou a důležitostí. Kámen když se chce zabít, rozloží se na prach, rostlina se stane kompostem, mrak se přetvoří na déšť, ale co mi… lidé? Zemřeme a po nás potopa? Nikoliv, zůstane bolest v srdcích jiných lidí, zůstane tu cesta, po které jsme kráčeli alespoň do té doby, než zaroste bodláčím a křovím…

Proto snad nikdy neodcházejme z tohoto světa s pocitem, že s námi odejde vše. To jen my se zbavíme pocitů myšlenek a slz. I když to poslední co asi uvidíme stejně bude slza, ať již naše, nebo někoho jiného.

Snažím se celý život naplnit své srdce pocity. Láskou štěstím, nenávistí, pochybností a samotou. Stále se mi to daří, když nemohu říct, že přímo v mém srdci, ale i srdce ostatních lidí mi jsou stejně vzácná jako to mé, natolik srostlé a připravené na nové zlomení. Cestu mám zametenou, skoro jako by vyčkávala. Tak dlouze na ni ještě nikdy nekapaly kapky deště, tak často ji blesky neosvětlovali, jako teď v létě. Tak hluboce nebyla zakryta ledem jako kdysi v zimě a přesto na ní dokázaly kvést květiny, jelikož byly živeny krystalovou energií mé duhy. Něco nad ní neustále září. Něco co mi dokazuje každý den, že sem nepatřím. Mám pocit že již brzy poletím někam jinam, zhmotním se v oblak energie a ve shluku myšlenek odletím se spoustou jiných přízraků na Mars a lidstvo si ode mne oddychne. Zbude tu jen duha po které se vznesu a na jejím konci se narodí malinkatý květ, který nikdy nezhyne, bude v něm ukryto mé srdce, které nezhyne na jiné planetě a nadále bude živit ten radostný pramínek duhy jenž bude zářit lidem co zvednou hlavu od země k obloze a budou hledat pomoc tam, kde ji ještě neviděli…

A je to tu zas. .. jeden pohled, jedna cigareta, jedno nejmenované vínko, jeden večer a jedno ráno, to vše v jeden den. Sedím ve vaně a popel plave na hladině. Vínko se mísí s pěnou a vytváří nafialovělé secesní křivky ve vodním roztoku lidské bytosti. Jsem uchvácen a opit vlastními tezemi o lásce a nadpřirozenosti pocitů. Každý je vnímá… ale dokáže je přijmout v pravý čas? Neznáme ani ten pravý čas, jen víme, že již dál nemůžeme otálet. Líbám tě a hladím, trhám ti košili na tisíce cáru a strhávám tě do napěněné vody, která zahalí snad i stud který ve mne vězí. Jsi rozhořčen a přesto mlčíš. Vzrušen a udiven zároveň. V obavách a strachu se ti rty chvějí bázní, líbám tě na ústa a oční víčka, abych tě uklidnil a dal ti pocit sebejistoty, hladím tě ve vlasech a sfoukávám pěnu z tvého obličeje. Hladím tě pohledem v mrazivých očích, hladím tě na tváři vodními prameny, jsem ten co ti vášní prozradil své odtajnění. Ano i my lidé z metru devadesáti kostí a masa máme srdce. Snažíš se uniknout, víš však že nechceš a nemůžeš. Sám jsi se naklonil v domnění mé mrtvolnosti… Hle on se již nebojí ,jazykem bodá, ústama naslouchá v polibku vzdechá ještě… ještě… oči již zavřená do rána jsi nechal, v posteli miloval tu touhu motýlích křídel, do ránas miloval doteky nahých těl. Co jsi dnes poznal dávno jsi chtěl…

Dnes tě miluji, ale co zítra? Budu se strachovat, bez vína v popelu že se již nestavíš… a nebo se proberu ze snění v náhodu? Kdo ví?

Hejno holubů

Den za dnem se neustále přetvařujeme jeden před druhým. Nalháváme sami sobě spokojenost, kterou pak přenášíme na druhé. Ve skutečnosti ani nevíme jak vypadá pocit štěstí a jistoty. Jsme ztraceni ve vlastních iluzích nereálnosti. Potácíme se po modré planetě bez cíle. Hledáme nenalezitelné a smýšlíme o nevymyšleném. Sami proti sobě stojíme se zbraněmi v ruce a vyhrožujeme si zabitím, vraždou, násilnostmi. Málokdo dokáže dnes vyjednávat s čistotou duše při východu slunka, nikdo z nás již neví co to je milovat s upřímností. A přeci se najde pár nezničených lidí dnešním světem, a ti se snaží milovat tak nejčistěji jak to jen jde. To že někdo nevnímá, neznamená, že nevidí a neslyší.

Odklepávám popel z cigarety a nechávám si jednotlivé tmavé šupiny tabáku pohrávat s lednovým chladivým větrem. Plním ústa hutným dýmem a natahuji nohy jednu přes druhou, abych vytvořil iluzi chůze. Zmrzlýma rukama se hladím po tváři a chci cítit ten chlad sálající z mých tváří. Po chvilce a pár dalších krocích jsem se zastavil u kašny na zelňáku a kouknul jsem se nad sebe a spatřil jsem hejno holubů, jak létali neustále dokola. První co mne u toho napadlo, bylo slovo věčnost. Zdali by ti holubi dokázali létat věčně a zda je opravdu kruh nekonečný… Zda má smysl vůbec v něco věřit, v něco jako je nekonečno, jako je kruh a jako je láska a pocit. Na věžních hodinách odbíjeli celou hodinu a obloha se zatáhla chvilkovým dojmem holubích perutí. V tom čase jako by se něco zastavilo a já se mohl nerušeně procházet bez toho, aby plynul čas, či tekla voda či se cokoliv pohnulo. Z této jakési agónie mne vytrhla až přibližující se postava tmavších vlasů a zářivého úsměvu. Nemohl jsem odvrátit zrak, ač jsem chtěl. Musel jsem se dívat a zapamatovat si tu zpomalenou kráčivou chůzi, ty rozcuchané vlasy větrem a ty míhající se oči ztrácející se v pohledu. S dojmem že padám, jsem ti vykročil naproti a poprvé v životě jsem byl schopen někomu padnout do náruče a již se nezvednout. Chtěl jsem tě chytit za ruku a zavést tě k mému srdci. Chtěl jsem toho spoustu a zároveň nic…

Ale tys nemohl jinak. Ukázal jsi mi jaká je láska krásná, jak voní jak chutná a jak chybí v tvé nepřítomnosti. Vrátil jsi mi symbol zpět do dlaní a nechal jsi mé srdce puknout beznadějí. Beznadějí, která vyplavila oči, zalila srdce žalem a naplnila hrdlo žiletkami. Odcházel jsi stejně elegantně, jako jsi přicházel, jen na ústech jsi neměl úsměv a v očích jsi neměl radost. Má náruč osiřela. Mé tělo zchřadlo, mé nohy se zlomily, má hlava upadla na zem. A já se začal pomalu vytrácet z modré planety kamsi do vesmíru. Začal jsem chodit s hlavou skloněnou k zemi, to proto že jsem asi stále hledal střípky osudu, co mi zbyl. Rukama jsem si zakrýval oči, aby neviděli tolik krásy která se ze mne ztratila. Zacpávám si uši, abych nemohl slyšet zvuky okolních těl. Snažím se nežít, ale nejde to. Snažím se nenávidět, ale nejde to. Snažím se…ale místo toho miluji ještě více.

Když nemohu milovat tebe, zamiluji se do pocitů a prázdnoty cos mi zanechal, každý kousek bolesti si vychutnám až na její dno, a až mi zbude jen poslední kousek bolesti, zvednu teprve hlavu opět k obloze a budu již vědět že kroužící hejno holubů neznamená nekonečno a že láska nebude nikdy krásná ale bolavá jako hejno sršní. Budu už vědět, že srdce nepatří nikam jinam než pod žebra vlastního těla. A budu vědět, že polibky jsou jed, který živí představivost a touhy nenaplněnosti, které sevřou hrdlo do šavle. Budu již vědět, že oči jsou pouze na koukání a ne na pláč a vzlyky. Budu již vědět, že nikdy nebudu schopen milovat.

JSI MODRÁ

JSI MODRÁ

Pláči nad dokonalostí tohoto světa. Nic mi nedává větší pocit beznaděje než současné sociální sítě. Lidé zapomínají na své pocity a lajkují se na obrázkách místo osobního pohovoru. Na místo pocitů vkládáme písmenka na zeď. Místo polibku si posíláme smajlíky. Na místo lásky sdílíme statuty a na místo života sedíme za compjůtrem a prožíváme imaginární vztahy. Koho pak zajímá něčí srdce? Koho pak vezmete do přírody a kdo vám vyzná lásku? V co dnes věřit? V to, že budeme litovat vlastní hříchy? V to, že každé roční období změníme pozadí své plochy na barvu aktuálního pocitu který je nám stále cizejší? A ve tmách nikdy neuvidíme hvězdy, jelikož jsme oslepeni vlastní pozorností sebe samým. Litujeme svůj život, ale nic s tím neuděláme, jen to sdělíme světu. Kdy jste naposledy řvali z plných plic svá tajná přání? Tolik se bojíme o vlastní pomluvy že pomalu zapomínáme že jsme lidmi. Stáváme se pomalu vykonstruovanými dokonalými nástroji internetu vlastních sítí. Jsme mouchou v pavučině snů jiných lidí, třepeme se, ale záchrana nepřichází. Jsme lapeni.

Jsou čtyři ráno, možná víc, sedím s pocitem který vyslovím a pořád mi zbude nic. Sedím s šálkem kávy a stále pozoruji život jedné dopravní tepny a dívím se proč jedna ta žilka města nevede k mému srdci. Snažím se nemyslet ale pouze cítit. Snažím se milovat, ale co, ten pocit osamění který nám dává pocit nicotnosti,? Nebo ten pocit samoty ve kterém jsme uvězněni sami? Anebo ten pocit recitace poezie nad ránem, které přichází pokaždé trochu jinak?

Zapletl jsem se do vlastního osudu již natolik že jsem zmodral jako světlo, které v noci tajně září milencům do tváře na okraji velkého rybníka. Zmodral jsem jako borůvčí v lese. Pověz co by jsi si přál? Toužím vyslovit měsíci do okna. Ale nenacházím odvahu, proto se neptám. Snad čekáme na zázrak, který nás osvítí různými barvami. Stále čekáme i v očekávání, že se nedočkáme. Malujeme prstem do nebe srdce, ale zda sami chceme míti ho ve svém těle to nevíme. Vše se trochu vytratilo, to když se nebe rozjasnilo a den vyplul napovrch a naše krycí hladina tmy zmizela ve stínu všedních starostí. Nad ránem je vše jiné, plné teskné energie, kterou se dá změnit život. Vlastní já a snad i pocit, který bezedně naplňuje náš svět imaginárních přání.

Snad ním nikdo nepohrdne, když přizná že je jiný, snad nikdo nezanevře nad touhou, snad nikdo nebude nenávidět jeho rozhodnutí stát uprostřed stmívání a čekat na pocit hřejivého rána. Snad nikdo nebude házet kamení do prázdné hladiny jen proto, aby ji zčeřil, snad nikdo nikdy nevnikne již do mého srdce, aby zmátl pocity samoty. Snad mi dopřejí spánek ze soucitu na modročerné hladině tužeb, přání a snů, a co by sis přál ty, když nosíš roucho milosrdné?

Ten kyslík dělá zázraky, ale i přesto se již nikdy nenadechneme, jelikož to nejkrásnější dokáže zabíjet.

JSI MODRÁ

JSI MODRÁ

Pláči nad dokonalostí tohoto světa. Nic mi nedává větší pocit beznaděje než současné sociální sítě. Lidé zapomínají na své pocity a lajkují se na obrázkách místo osobního pohovoru. Na místo pocitů vkládáme písmenka na zeď. Místo polibku si posíláme smajlíky. Na místo lásky sdílíme statuty a na místo života sedíme za compjůtrem a prožíváme imaginární vztahy. Koho pak zajímá něčí srdce? Koho pak vezmete do přírody a kdo vám vyzná lásku? V co dnes věřit? V to, že budeme litovat vlastní hříchy? V to, že každé roční období změníme pozadí své plochy na barvu aktuálního pocitu který je nám stále cizejší? A ve tmách nikdy neuvidíme hvězdy, jelikož jsme oslepeni vlastní pozorností sebe samým. Litujeme svůj život, ale nic s tím neuděláme, jen to sdělíme světu. Kdy jste naposledy řvali z plných plic svá tajná přání? Tolik se bojíme o vlastní pomluvy že pomalu zapomínáme že jsme lidmi. Stáváme se pomalu vykonstruovanými dokonalými nástroji internetu vlastních sítí. Jsme mouchou v pavučině snů jiných lidí, třepeme se, ale záchrana nepřichází. Jsme lapeni.

Jsou čtyři ráno, možná víc, sedím s pocitem který vyslovím a pořád mi zbude nic. Sedím s šálkem kávy a stále pozoruji život jedné dopravní tepny a dívím se proč jedna ta žilka města nevede k mému srdci. Snažím se nemyslet ale pouze cítit. Snažím se milovat, ale co, ten pocit osamění který nám dává pocit nicotnosti,? Nebo ten pocit samoty ve kterém jsme uvězněni sami? Anebo ten pocit recitace poezie nad ránem, které přichází pokaždé trochu jinak?

Zapletl jsem se do vlastního osudu již natolik že jsem zmodral jako světlo, které v noci tajně září milencům do tváře na okraji velkého rybníka. Zmodral jsem jako borůvčí v lese. Pověz co by jsi si přál? Toužím vyslovit měsíci do okna. Ale nenacházím odvahu, proto se neptám. Snad čekáme na zázrak, který nás osvítí různými barvami. Stále čekáme i v očekávání, že se nedočkáme. Malujeme prstem do nebe srdce, ale zda sami chceme míti ho ve svém těle to nevíme. Vše se trochu vytratilo, to když se nebe rozjasnilo a den vyplul napovrch a naše krycí hladina tmy zmizela ve stínu všedních starostí. Nad ránem je vše jiné, plné teskné energie, kterou se dá změnit život. Vlastní já a snad i pocit, který bezedně naplňuje náš svět imaginárních přání.

Snad ním nikdo nepohrdne, když přizná že je jiný, snad nikdo nezanevře nad touhou, snad nikdo nebude nenávidět jeho rozhodnutí stát uprostřed stmívání a čekat na pocit hřejivého rána. Snad nikdo nebude házet kamení do prázdné hladiny jen proto, aby ji zčeřil, snad nikdo nikdy nevnikne již do mého srdce, aby zmátl pocity samoty. Snad mi dopřejí spánek ze soucitu na modročerné hladině tužeb, přání a snů, a co by sis přál ty, když nosíš roucho milosrdné?

Ten kyslík dělá zázraky, ale i přesto se již nikdy nenadechneme, jelikož to nejkrásnější dokáže zabíjet.

NIKDY A PŘESTO VŽDY

Když někde žijeme dlouhou dobu, prý tam necháme kus své duše. Nožná malý, malinkatý kousek o kterém víme, že nám chybět nikdy nebude. Ale když pořád někde něco budeme nechávat, co nám nakonec zbude z naší duše? Tedy pokud ještě nějakou máme.

 

Seděl jsem u vody a tupě zíral na našedlý stín jarního lesa. Mocná to voda, kolik životů změnila, kolik života je v ní, a kolik života již vzala lidem. Ať již sama a nebo nevědomky. Sedím koukám a v hlavě je takové prázdno, které by dokázalo přehlušit i politickou technoparty. Sedím a nevím co mam dělat. Slepě se vrhnout do vody? Začít utíkat? Skákat po jedné noze nebo jen tak jít a koukat se na oblohu? Krutej den skoro končí a protlačené pozadí lidskosti se odebírá k domovu, tedy odebírá, spíš jen popochází pro kapu alkoholu, která mne snad vyléčí… ale proč bych měl léčit nevyléčitelné?

 

Tři loky z lahve, dva tahy z cigarety a rytmus této sonáty byl na světě tři loky, dva prásky a jeden tep. Po patnácti minutách sonáty se tělo položilo na chladnou lavičku a já jsem bez cíle bloumal po obloze. Spatřil jsem nespatřené, cítil jsem necit a viděl jsem zázrak, který mi byl utajen jako cit za bránou nebes. Oči se plnily slanou tůní, která přetékala na zem, kde se tetelila první jarní tráva a můj sen se měnil ve skutečnost. Kdy jiný by chtěl prožít sklíčenost s hvězdnou scenérií rozpitou do slz?  Pomalu jsem se naklonil, abych vylil vše co mne naplnilo a stoupnul jsem si na lavičku, která najednou cestovala. Pro vlastní krutost jsem začal otravovat strom, aby se mnou začal tančit. Skoro po půl hodiny lekcí jsem se rozloučil s pocitem ztracenosti a hrdosti, jelikož ta lípa skutečně tančila valčík.

 

Na Petrově odbili pravé poledne. Pokušení, kterého je plné Brno, se nějak nedostavovalo a na foťáku se zachycovaly věci běžných životů. Plačící slečna s knihou v ruce. Zklamaný člověk s cigaretou, holubi v lidských polohách a vytrvalost milenců. Jedině pokušení ani jedno. Snad proto, že pokušení jsem sám pro sebe a to nejde znázornit nikým jiným. Na nových hradbách je krásně. Vidíme to co nechceme, a to obraz vlastního já. Není to zrcadlo ve slova smyslu, jsou to myšlenky, které nás tam nutí chodit. Jsme vysoko a máme pocit že jsme nad vším. Ve skutečnosti se ale propadám hlouběji a hlouběji…. hlavně ne až na dno…

S pocitem viny jsem se vkradl do duše, s pocitem viny zanechávám kus duše někde, kde mi jistě jednou zase bude dobře, s pocitem touhy odcházím, a s pocitem zapomnění mizím v dáli. Na nic nečekám, o ničem nesním, na nic nekoukám, na nic nehledím, nikoho nevzývám, nikoho neprosím, nikomu neodpouštím, nikoho nelituji, nikdy již nedoufám, nikdy již neucítím to teplo co hřálo i za mrazu, nikdy nezaslechnu zvuky krásy, nikdy již neposlechnu tu věc, která si myslí, že hýbe jen tepem, na místo života. Nikdy již nespočnu na onich hradbách, které člověka pohlcují…nikdy a přesto vždy.