JSI MODRÁ

JSI MODRÁ

Pláči nad dokonalostí tohoto světa. Nic mi nedává větší pocit beznaděje než současné sociální sítě. Lidé zapomínají na své pocity a lajkují se na obrázkách místo osobního pohovoru. Na místo pocitů vkládáme písmenka na zeď. Místo polibku si posíláme smajlíky. Na místo lásky sdílíme statuty a na místo života sedíme za compjůtrem a prožíváme imaginární vztahy. Koho pak zajímá něčí srdce? Koho pak vezmete do přírody a kdo vám vyzná lásku? V co dnes věřit? V to, že budeme litovat vlastní hříchy? V to, že každé roční období změníme pozadí své plochy na barvu aktuálního pocitu který je nám stále cizejší? A ve tmách nikdy neuvidíme hvězdy, jelikož jsme oslepeni vlastní pozorností sebe samým. Litujeme svůj život, ale nic s tím neuděláme, jen to sdělíme světu. Kdy jste naposledy řvali z plných plic svá tajná přání? Tolik se bojíme o vlastní pomluvy že pomalu zapomínáme že jsme lidmi. Stáváme se pomalu vykonstruovanými dokonalými nástroji internetu vlastních sítí. Jsme mouchou v pavučině snů jiných lidí, třepeme se, ale záchrana nepřichází. Jsme lapeni.

Jsou čtyři ráno, možná víc, sedím s pocitem který vyslovím a pořád mi zbude nic. Sedím s šálkem kávy a stále pozoruji život jedné dopravní tepny a dívím se proč jedna ta žilka města nevede k mému srdci. Snažím se nemyslet ale pouze cítit. Snažím se milovat, ale co, ten pocit osamění který nám dává pocit nicotnosti,? Nebo ten pocit samoty ve kterém jsme uvězněni sami? Anebo ten pocit recitace poezie nad ránem, které přichází pokaždé trochu jinak?

Zapletl jsem se do vlastního osudu již natolik že jsem zmodral jako světlo, které v noci tajně září milencům do tváře na okraji velkého rybníka. Zmodral jsem jako borůvčí v lese. Pověz co by jsi si přál? Toužím vyslovit měsíci do okna. Ale nenacházím odvahu, proto se neptám. Snad čekáme na zázrak, který nás osvítí různými barvami. Stále čekáme i v očekávání, že se nedočkáme. Malujeme prstem do nebe srdce, ale zda sami chceme míti ho ve svém těle to nevíme. Vše se trochu vytratilo, to když se nebe rozjasnilo a den vyplul napovrch a naše krycí hladina tmy zmizela ve stínu všedních starostí. Nad ránem je vše jiné, plné teskné energie, kterou se dá změnit život. Vlastní já a snad i pocit, který bezedně naplňuje náš svět imaginárních přání.

Snad ním nikdo nepohrdne, když přizná že je jiný, snad nikdo nezanevře nad touhou, snad nikdo nebude nenávidět jeho rozhodnutí stát uprostřed stmívání a čekat na pocit hřejivého rána. Snad nikdo nebude házet kamení do prázdné hladiny jen proto, aby ji zčeřil, snad nikdo nikdy nevnikne již do mého srdce, aby zmátl pocity samoty. Snad mi dopřejí spánek ze soucitu na modročerné hladině tužeb, přání a snů, a co by sis přál ty, když nosíš roucho milosrdné?

Ten kyslík dělá zázraky, ale i přesto se již nikdy nenadechneme, jelikož to nejkrásnější dokáže zabíjet.