Dnes Tě miluji, ale co zítra?

Kolikrát v životě si myslíme, že cesta již nikam nevede? Kolikrát se sami sebe ptáme zda máme odvahu jít dál? Kolikrát jsme se chtěli sprovodit z tohoto světa a ukončit svou existenci v podobě lidského těla? Pokud jsme jen energií seskupenou dohromady a uvězněnou v lidském těle, které obýváme, tak snad i ty pocity co máme mi lidé, musí mít i jiné věci, možná že na jiném principu ale se stejnou vahou a důležitostí. Kámen když se chce zabít, rozloží se na prach, rostlina se stane kompostem, mrak se přetvoří na déšť, ale co mi… lidé? Zemřeme a po nás potopa? Nikoliv, zůstane bolest v srdcích jiných lidí, zůstane tu cesta, po které jsme kráčeli alespoň do té doby, než zaroste bodláčím a křovím…

Proto snad nikdy neodcházejme z tohoto světa s pocitem, že s námi odejde vše. To jen my se zbavíme pocitů myšlenek a slz. I když to poslední co asi uvidíme stejně bude slza, ať již naše, nebo někoho jiného.

Snažím se celý život naplnit své srdce pocity. Láskou štěstím, nenávistí, pochybností a samotou. Stále se mi to daří, když nemohu říct, že přímo v mém srdci, ale i srdce ostatních lidí mi jsou stejně vzácná jako to mé, natolik srostlé a připravené na nové zlomení. Cestu mám zametenou, skoro jako by vyčkávala. Tak dlouze na ni ještě nikdy nekapaly kapky deště, tak často ji blesky neosvětlovali, jako teď v létě. Tak hluboce nebyla zakryta ledem jako kdysi v zimě a přesto na ní dokázaly kvést květiny, jelikož byly živeny krystalovou energií mé duhy. Něco nad ní neustále září. Něco co mi dokazuje každý den, že sem nepatřím. Mám pocit že již brzy poletím někam jinam, zhmotním se v oblak energie a ve shluku myšlenek odletím se spoustou jiných přízraků na Mars a lidstvo si ode mne oddychne. Zbude tu jen duha po které se vznesu a na jejím konci se narodí malinkatý květ, který nikdy nezhyne, bude v něm ukryto mé srdce, které nezhyne na jiné planetě a nadále bude živit ten radostný pramínek duhy jenž bude zářit lidem co zvednou hlavu od země k obloze a budou hledat pomoc tam, kde ji ještě neviděli…

A je to tu zas. .. jeden pohled, jedna cigareta, jedno nejmenované vínko, jeden večer a jedno ráno, to vše v jeden den. Sedím ve vaně a popel plave na hladině. Vínko se mísí s pěnou a vytváří nafialovělé secesní křivky ve vodním roztoku lidské bytosti. Jsem uchvácen a opit vlastními tezemi o lásce a nadpřirozenosti pocitů. Každý je vnímá… ale dokáže je přijmout v pravý čas? Neznáme ani ten pravý čas, jen víme, že již dál nemůžeme otálet. Líbám tě a hladím, trhám ti košili na tisíce cáru a strhávám tě do napěněné vody, která zahalí snad i stud který ve mne vězí. Jsi rozhořčen a přesto mlčíš. Vzrušen a udiven zároveň. V obavách a strachu se ti rty chvějí bázní, líbám tě na ústa a oční víčka, abych tě uklidnil a dal ti pocit sebejistoty, hladím tě ve vlasech a sfoukávám pěnu z tvého obličeje. Hladím tě pohledem v mrazivých očích, hladím tě na tváři vodními prameny, jsem ten co ti vášní prozradil své odtajnění. Ano i my lidé z metru devadesáti kostí a masa máme srdce. Snažíš se uniknout, víš však že nechceš a nemůžeš. Sám jsi se naklonil v domnění mé mrtvolnosti… Hle on se již nebojí ,jazykem bodá, ústama naslouchá v polibku vzdechá ještě… ještě… oči již zavřená do rána jsi nechal, v posteli miloval tu touhu motýlích křídel, do ránas miloval doteky nahých těl. Co jsi dnes poznal dávno jsi chtěl…

Dnes tě miluji, ale co zítra? Budu se strachovat, bez vína v popelu že se již nestavíš… a nebo se proberu ze snění v náhodu? Kdo ví?