Nikdy nic neuhodneme dopředu, vše jsou vysvětlitelné náhody. Nikdy nic nevíme když se to nenaučíme a nikdy nic necítíme pokud to nezažijeme. Nikdy nikdy protože navěky je nikdy.
Stál jsem tam promrzlý na kost a kolem mne se začínala pomalu tvořit souvislá pokrývka drobných pomrznutých krystalků vody. Byl jsem bláhový, když jsem si ve svojí tupé hlavě představoval dnešní večer u vína a sýru. A teď tu čekám zahanben vlastními myšlenkami. Chci vidět zázraky, hádám se s Bohem, prosím ďábla a žádám matku přírodu. Jak mám potom věřit na zázraky, které se nikdy nedějí?. Stačilo si popostoupit a nechat se srazit šalinou, ale na to jsem měl v krvi moc své vlastní hrdosti. No hrdosti podpořené sklenkou vína. Mohl jsem udělat cokoliv, ale já čekal na něco, co se nikdy nestane. Na zázrak panenky Marie, na znovustvoření světa a na lásku nad kterou jsem již dávno uzavřel most.
Nepřísluší mi jako člověku v dnešní době oplývat vlastnostmi bohů. Leda bych byl polobůh. Ale to také nejsem. Jsem jenom zmrzlá troska co zase jednou naletěla vlastním představám a vlastní důvěřivosti. Zapaluji si jednu cigaretu a všem elementům slibuji, že pokud se stane zázrak, tak přestanu jednou pro vždy. A pořád nic, šaliny jezdí tam a sem a v zeleném domě, stejně jako na ulici se za poslední hodinu nic nezměnilo, pouze na tváři mi taje sníh…. A zapalovač rozžehl další cigaretu.
Miluju svoji naivitu se kterou se pouštím do neznámých propastí, miluji krutost něhy a nenávidím sladkost lásky, která slepí ruce jako cukr ve vodě. Jak bych mohl když nemohu, jak bych chtěl když nechci a jak bych věděl když nevidím? Asi jako příběh nevidomého chlapce, který popisuje barvy. Jsem sám sebou a možná i něco víc. Prázdná sklenka na pokraji svého naplnění. Jsem lahví ve které je pořád místa dost na doplnění. Byl bych i něco víc, ale to se zase jednou neurodilo. Jen tak chodit a bloumat byl můj mladický sen ze kterého záhy brzy sešlo a já se začal plazit, někdy po kolenou a někdy po břiše, ale nikdy ne sám, vždy mne doprovázel stín té druhé osobnosti, které se říká vlastní svědomí. Ale co se s nim stane když mu dáme jméno? Bude to naše noční můra nebo jen ten někdo o kterém se vyprávějí historky v hospodě?
Stál jsem pořád na tom samém místě a místo prstů se mi začínaly tvořit skvostné krápníky touhy po vysněné nerealitě. Víno které brzdilo realitu též vyprchalo a nohy se daly do pohybu. V krabičce se tetelila poslední osamocená cigareta a já zanechával v minulosti místo, které bylo jako jediné v okolí bez sněhu. Musel jsem se zastavit a zbavit se snu. Na zemi leželo něco co před chvíli bylo plné života. Něco co tlouklo a bylo schopno odpuštění. Nevydržel jsem skličující pohled na trosku která žádala mocnosti vyššího uznání. Nevydržel jsem čekat další nesmyslnou hodinu a odkráčel jsem do své kotliny zneuctěných snů. Zhrzen a neponaučen. Člověk bez lidství, flegmatik a nesporný naivista. Toť jméno mé můj osude. Nechtěl jsem nic, jen pochodovat v rytmu stesku a chvění. Možná vážně byla zima ale mne zebaly jiné pocity. Rozčarování, lítost a prolhaná svoboda. Mlčel bych do skonání světa, kdyby to bylo k něčemu. Snad i proto mi na tváři povolil led, aby ho mohl vystřídat nový.
Pískot zněl z povzdálí a nápis BRNO HL.N mizel vdáli stejně jako něco tlukoucího co rozjezdily šaliny…
Věnováno Muscat Ottonel kabinetní 2008
