Hejno holubů

Den za dnem se neustále přetvařujeme jeden před druhým. Nalháváme sami sobě spokojenost, kterou pak přenášíme na druhé. Ve skutečnosti ani nevíme jak vypadá pocit štěstí a jistoty. Jsme ztraceni ve vlastních iluzích nereálnosti. Potácíme se po modré planetě bez cíle. Hledáme nenalezitelné a smýšlíme o nevymyšleném. Sami proti sobě stojíme se zbraněmi v ruce a vyhrožujeme si zabitím, vraždou, násilnostmi. Málokdo dokáže dnes vyjednávat s čistotou duše při východu slunka, nikdo z nás již neví co to je milovat s upřímností. A přeci se najde pár nezničených lidí dnešním světem, a ti se snaží milovat tak nejčistěji jak to jen jde. To že někdo nevnímá, neznamená, že nevidí a neslyší.

Odklepávám popel z cigarety a nechávám si jednotlivé tmavé šupiny tabáku pohrávat s lednovým chladivým větrem. Plním ústa hutným dýmem a natahuji nohy jednu přes druhou, abych vytvořil iluzi chůze. Zmrzlýma rukama se hladím po tváři a chci cítit ten chlad sálající z mých tváří. Po chvilce a pár dalších krocích jsem se zastavil u kašny na zelňáku a kouknul jsem se nad sebe a spatřil jsem hejno holubů, jak létali neustále dokola. První co mne u toho napadlo, bylo slovo věčnost. Zdali by ti holubi dokázali létat věčně a zda je opravdu kruh nekonečný… Zda má smysl vůbec v něco věřit, v něco jako je nekonečno, jako je kruh a jako je láska a pocit. Na věžních hodinách odbíjeli celou hodinu a obloha se zatáhla chvilkovým dojmem holubích perutí. V tom čase jako by se něco zastavilo a já se mohl nerušeně procházet bez toho, aby plynul čas, či tekla voda či se cokoliv pohnulo. Z této jakési agónie mne vytrhla až přibližující se postava tmavších vlasů a zářivého úsměvu. Nemohl jsem odvrátit zrak, ač jsem chtěl. Musel jsem se dívat a zapamatovat si tu zpomalenou kráčivou chůzi, ty rozcuchané vlasy větrem a ty míhající se oči ztrácející se v pohledu. S dojmem že padám, jsem ti vykročil naproti a poprvé v životě jsem byl schopen někomu padnout do náruče a již se nezvednout. Chtěl jsem tě chytit za ruku a zavést tě k mému srdci. Chtěl jsem toho spoustu a zároveň nic…

Ale tys nemohl jinak. Ukázal jsi mi jaká je láska krásná, jak voní jak chutná a jak chybí v tvé nepřítomnosti. Vrátil jsi mi symbol zpět do dlaní a nechal jsi mé srdce puknout beznadějí. Beznadějí, která vyplavila oči, zalila srdce žalem a naplnila hrdlo žiletkami. Odcházel jsi stejně elegantně, jako jsi přicházel, jen na ústech jsi neměl úsměv a v očích jsi neměl radost. Má náruč osiřela. Mé tělo zchřadlo, mé nohy se zlomily, má hlava upadla na zem. A já se začal pomalu vytrácet z modré planety kamsi do vesmíru. Začal jsem chodit s hlavou skloněnou k zemi, to proto že jsem asi stále hledal střípky osudu, co mi zbyl. Rukama jsem si zakrýval oči, aby neviděli tolik krásy která se ze mne ztratila. Zacpávám si uši, abych nemohl slyšet zvuky okolních těl. Snažím se nežít, ale nejde to. Snažím se nenávidět, ale nejde to. Snažím se…ale místo toho miluji ještě více.

Když nemohu milovat tebe, zamiluji se do pocitů a prázdnoty cos mi zanechal, každý kousek bolesti si vychutnám až na její dno, a až mi zbude jen poslední kousek bolesti, zvednu teprve hlavu opět k obloze a budu již vědět že kroužící hejno holubů neznamená nekonečno a že láska nebude nikdy krásná ale bolavá jako hejno sršní. Budu už vědět, že srdce nepatří nikam jinam než pod žebra vlastního těla. A budu vědět, že polibky jsou jed, který živí představivost a touhy nenaplněnosti, které sevřou hrdlo do šavle. Budu již vědět, že oči jsou pouze na koukání a ne na pláč a vzlyky. Budu již vědět, že nikdy nebudu schopen milovat.