Zase sněží naprázdno., přišel sem z procházky, kde mne nedokázal uklidnit ani křupající sníh pod nohama. Sedim v koutě a jediné co vidim sou oživlý hrnky plný něčeho živoucího. A živá voda to fakt neni. Sere mě to. To už tu fakt nikdo nemeje nádobí? No Tak jo, pustim se do toho, stejně to tu vypadá jako v cikánově, všude se válí samý hadry, po stěnách stéká lepkavá šťáva ovoce a místo koše je hromada smetiště. Vopravdu jako by tu ani nežil člověk. I ty zvířata uklízej. Ale tady asi nikdo. Sotva vezmu do ruky první nejbližší hrnek, tak se mi zaklepe ruka a já spatřím tři druhy bílošedivých plísní naráz. Amonakuji orospo. Zařvu do tý prázdnoty jednoho pobllikávajícího světa. Na to už nepomůže ani rejžák. Ale jo, když bude vůle, nějak to dopadne.
Sou tři hodiny ráno, nádobí jsem umyl a vyhodil jsem starý noviny, z hadrů zbylo prázdno, který je najednou tichý, bez života a trochu samotářsky děsivý. Sedim v tom samym koutu a nemůžu se ani pohnout. V krku mam knedlík a oči sužuje palčivá bolest slz, který se nemůžou prodrat napovrch. Myslel jsem že už budu venku z toho svrabu, ale stačilo malinko a já sem v tom snad nafurt. Jedna káva pod vilou, jeden den a jedno setkání, Prosim vrať to. Tu chvíli plnou chvění, plnou slov, slov co neutichnou. Slov co klíčí v zárodek, slov co nosim v sobě když piju kávu. Slov se kterejma jsem každej den. Sou to jenom slova, ale někdy mi přišlo že byly nadosah. Nikdy sem nepřiznal sám sobě, že bych byl schopnej jen tak prostě žít. Změna? Nevim, ale je mi těžko a lehce zároveň. Na krku nosím něco, co mi dodává životní sílu, sílu bytí, sílu s kterou rozeznívam zvony tlukotu srdce. DO toho prázdna se ozve malá jiskra čakmaku a tabák zapraská na začátku sedmi minut oddechu. Lehounký odstín světla se střídá s těžkosti dýmu stoupajícího do prostoru nevinnosti. Plíce plnim hutností poslední v životě. Poslední která se mění na první a tak nějak žiju sám se sebou. Posledně první a prvně poslední. Jako bych se ubýjel zbytečně. Stejně se ta rozbitá sklenička v těle časem spraví. Jo čas, kolikrát sem to slyšel a kolikrát sem to povídal ostatnim.. A kolik času to bude trvat? Kolik? Tolik? A kolik tolik vzpomínek, držel si každej kamen co sem našel, každej symbol mocné energie si vyměnil jednu zářící vlnku s tebou, Jako bych tě viděl, tu ruku co brala achát s lehkosti raního probuzení. Karneol s vášní holubí krve a křemen se smyslností víry. Byl to pohled do duše, do duše co se line z těla jako vůně pečených brambor za fanfár kapek padajících z větve podzimu na zem a pak ještě hloubš. Lehký úsměv mrazivé noci, pro mne něco nepoznanýho.
Je o hodinu a pár minut víc a já se nepohnul z místa, blbě čumim do prázdna a z rukou mi tryská krev barvy českého granátu a usychá na podlaze, která byla čerstvě umytá. Žiletka je pevně skrytá v dlani stejně jako moje sklenička pravdy. A nikdo nic neušíc neslyší zkuk správy, která přišla pozdějc než měla.
Žádné komentáře:
Okomentovat