Kolik jich bylo, v životě posledních a prvních vzájemně. Kolik času uplyne než ve sklence vína najdeme pravdu? a kolik takových skleniček musíme vypít, než zjistíme....vlastně co zjistíme? Pravdu? ale tu už víme, tu nikdy nenajdeme, spravedlnost je slepá. A kolik srdcí musíme zlomit, než potkáme to pravé pohmožděné, stejně jako to naše? A kolik životů vlastně musíme prožít na to abychom poznali zač je vlastně život? A kolik slov musíme povědět, než zjistíme jaké je to pravé? a Kolik vět musíme napsat než zjistíme, která je ta pravá? A kolikrát vlastně všechno musíme abychom už nemuseli?
Vínečko dotéká ze svého pramene – pet lahve do sklenky, jenž se tváří skromným luxusem na svěže pokoseném trávníku. Před malinkatou chvillkou toho vínečka bylo ještě dosti i pro ostatní, ale teď už je ho tak pomálu i pro mne, alkoholika v zajetí střízlivosti. S hlavou vztyčenou k nebi přemýšlíme o nicotách které se odehrávají na modrokulaté planetě a přitom ani nevidíme jak nám životní chvilka mizí pod hlavami. Jak se nám naše rozpálené mladá těla mění ve vysněnou dokonalost proslule moderního východu. Achich jo, tak zase zpátky na zem, mi poví jeden mrak, kerý právě zakryl oblohu a vyšel naproti slunci. Nikdy jsem takovou zvláštnost neviděl, nebo jsem jí spíš nerozuměl, ale dnes je všechno tak jiné, Na hřbitově mají o jeden hrob více, lidské srdce bylo zklamáno a oči v životě nepotkaly toliko slz jenž je vypalovaly nesnesitelnou lehkostí posledního bytí. V parku chybí zase nějaký strom, který musel uvolnit své životní místo lidské konzumnosti – no jo to jsme mi gurmáni požitků z dostupnosti všeho pro žaludek, jako by nás to uspokojovalo. Myslím si stejně že by se našli i pseudoramantici, jenž by si ulehli pod strom a místo párku s hořticí by stravovaali knihu poety bez zbraně.
Nechal jsem všedností a i přes můj vyslovený zákaz mozku jsem se zase nechal jednou unést na vlně nereálných snů a utekl jsem mimo realitu. Ale kolik let jsem v ní žil? Snad natolik, že už by se snad ty sny mohli státi realitou. A modročerné sako kráčí mezi náhrobky se stejnou vážností jako předevčírem, v ruce drží poslední kříž v životě a snad poprvé nese květinu do míst, kam s nedávnem nechával kapat slzy života. Všechny symboly něco znamenají, jen dnes je to jiné, v kříži není víra a květina neznamená krásu, dnes i ten jdoucí člověk ve své vážnosti dokázal vytvořit nesměle dravý úsměv. Nikoho nespasíš, už nezachráníš a hlavně už nikdy neuděláš takovou chybu, už nikdy.... tolikrát sis to řikal až se to málem stalo pravdou, naštěstí máš sebe a náhodu jenž tě svedla ve své protestní souzněnosti s hlavou vzhůru až do těch míst, kde vypadává signál mozku a na jeho místo se dere tlučící orgán rudé barvy.
Bylo to skoro tak jako by to popsal básník, ale v životě to chodí trochu jinak, něco se mění a něco zůstává, dokonce i vzpomínky se mění, jediné co máme jsme mi sami. Nikdo a nic nás nespasí natolik jako mi sami. Zavírejte za sebou oči a otvírejte duše, jen tak si zachráníte co chcete, ale kdo ví co chce? jestli to víš si bohém, recidivista, A na druhou stranu každý něco ví i když neví nic. A nic je v životě důležitější než všechno.
A pršelo na čerstvě vykopaný hrob, na který ještě včera dávali desku z bílého mramoru. tam v těch místech, kde dnes již nikdo nechodí tam kde nic znamená víc, tam kde ležím já po boku svému snu.
Žádné komentáře:
Okomentovat